365 dní

24. prosince 2017 v 17:06 |  Dear Diary
Minulý rok (leden 2017 - teď) byl v mém životě neskutečně zlomový a tak teď, když mám chvíli čas přemýšlet, mi dochází, jak moc mě mé okolí změnilo a jak jsem se já sama změnila.

Přesně před rokem jsem po oslavě Vánoc táhla do Prahy do jedné hospody, která je otevřená i na Vánoce a ví to jen "zasvěcení" a kolemjdoucí samotáři, co si všimnou, že je tam halda zoufalců. Loni na Vánoce jsem se naposledy vyspala s Kenem, protože už to byly tak dva měsíce, co jsem se bavila s..budeme mu říkat Kamarád, protože mám pocit, že ještě přezdívku nedostal.

Takže je to rok, co jsem začínala být v háji z jednoho kluka a přestávala jsem být v háji z druhého. Zní to jako jakýkoliv jiný rok, ale tímhle se odstartovala úplně nová kapitola.

Netuším ani, jak se to stalo, ale na Silvestra jsem s Kamarádem měla pár hezkých platonických chvil a dva týdny na to, jsme se spolu vyspali. Jen tak, nezávazně. Byl to taky rok, kdy jsem se dostala na vysněnou školu a přestěhovala. Rok, kdy jsem se snad ještě víc sblížila s lidmi, kteří za to stojí a opustila lidi, kteří mi život jen ničili. Nebo se je snažím opustit.
Během toho roku jsem přestala pít tolik, co doteď. Přestala jsem žít jako bláznivý puberťák a z dost velké části tomu vděčím Kamarádovi. Vlastně se mi zdá, že celý ten rok ovládl on. Od Silvestra až po dnešek.

Náš vztah se tak divně utužoval a netuším, co je s námi dnes. Jen vím, že mi chybí a že jsem mu vděčná. Stejně jako těm pár dalším lidem, kteří za to stojí.
 

Šuplíky

11. prosince 2017 v 23:10 | Ella |  Dear Diary
Mám v sobě spoustu křivd. Mám pocit, že neustále odpouštím, ale nezapomínám. Kdybych totiž neodpouštěla, zášť by bylo moje druhý jméno. To ale nechci, a tak zas a znovu odpouštím.

Sama jsem si vždycky říkala, že raději žádat o odpuštění nežli o svolení. Jenže mě nikdo o odpuštění nežádá a já ho stejně rozdávám. Protože musím. Ale to je jen tak na úvod. Dnes chci totiž mluvit o kamarádství a láskách a hlavně o šuplíku Otevřít po rozchodu.

Pár faktů

11. prosince 2017 v 12:08 | Ella |  Dear Diary
Už dlouho jsem nic nenapsala. Nic jsem nenapsala, protože jsem prostě nevěděla co. Přišlo mi zbytečný neustále opakovat, jak mě mrzí, že jsem přišla o dvě kamarádky najednou. Ale včera se stala další šokující věc aneb jeden klidný večer by byl až moc.
Mám kamarádku Rebelku. Je z naprosto jiného světa. Je to holka, kterou znám od koní, se kterou jsem válčila s koňskými bobky v ruce, její bratr byl můj první kluk a je to holka, se kterou jsem doslova vyrostla. Jsme jak ohěň a déšť. Ona má červený kudrnatý vlasy, metr osmdesát, dlouhatánský nohy..a je modelka. Já jsem trpaslík s hnědejma vlasama, co se snaží nemít zadek jak Širský valach. Zkrátka a dobře, vypadáme jinak. A jsme i naprosto jiný osobnosti.
Vždycky úplně zářila, když za mnou přijela. Ale dneska ne. Včera přišla o pětiletý vztah. Přišla o něj měsíc po potratu..v červnu se měli brát. A já jsem tam tak stála a mohla jsem nabídnout akorát rameno.
Víte, vždycky, když je mi smutno, říkám si, že v Africe právě umírá někdo hlady. Že na ulici lidi mrznout a že já mám depku z toho, že se se mnou přestala bavit nějaká holka, která mi za to nestála.
Ale v životě to takhle nefunguje. Neznamená to, že nemáme právo být smutní, když je na tom někdo špatně. Máme. Ale je naší povinností stát za nimi, jako oni stáli za námi. Ať už je to cokoliv. A tak jsem to byla dneska já, kdo podával kapesníčky a nevěděl, co říct. A ani jsem nemusela. Ona potřebovala jen mluvit. A tak mluvila. Nic jiného stejně nemůže pomoct.
A ono to opravdu pomáhá. Stejně jako pláč.
Fakt je, že někoho ztratit fyzicky bolí. Fakt je, že smutek a deprese jsou dvě jiný věci a fakt taky je, že se všichni snažíme přežít než začneme skutečně žít. A taky je fakt, že se má začít u sebe, když chcete něco změnit.
Každý má svoje smutky a nemá cenu se snažit je potlačit, když se vám zdá, že je na tom někdo hůř.
Ale já se mám teď dobře. Zase na pár dní.
 


Já a moje zlomený srdce

1. prosince 2017 v 17:55 | Ella |  Dear Diary
Vždycky jsem měla za to, že lámat srdce můžou jenom kluci. Tak nějak se s tím částečně počítá, kor u mladých vztahů. Že prostě přijde den, kdy už třeba nebudete spolu. Apoň já jsem to takhle vždycky měla. Svoje srdce jsem se snažila poodkrývat postupně a pomaličku, abych se nespálila. Sice jsem se nakonec spálila, ale co, snaha byla.
O to víc jsem ale dávala lásky do vztahů přátelským. Věřila jsem, že přátelství jsou nažvdy, aneb klasický BFF klišé. No, tak dneska ráno jsem plakala nad zlomeným srdce. Ale zlomila mi ho kdysi nejlepší kamarádka.
Poznaly jsme se v březnu 2013 na hudebním soustředení. Tehdy jsme se moc nemusely, ale postupně jsme si našly k sobě cestu a zjistily jsme, že si neskutečně sedneme. Trávily jsme veškerý volný čas spolu a já měla pocit, že jsem si našla opravdovou spřízněnou duši. Někoho, kdo tu pro mě vždycky bude. Myslím, že to měla stejně.
Teď je to jiné. Je sobecká, sebestředná a baží jenom po svém blahu. Já jsem na druhém místě, ale trvalo mi dlouho na to přijít. Ale jsem tam, zahrabaná v šuplíku: Vytáhnout po rozchodu. Jo, jsem si vcelku jistá, že kdyby neměla kluka, bylo by to jiné, ale ona se změnila spolu s jeho příchodem.
No a dneska ráno mi srdce docupovala do posledního kousíčku. Tak jsem si nechala zlomit srdce i od nejlepší kamarádky. Seznam zbývajících přátel se krátí a v Brně prakticky nikoho nemám.
Dneska za mnou přijede nejlepší kamarád z Prahy, její bývalá láska se kterou nikdy nechodila, protože si to cituji:"Nedokázala představit." I tak tvrdila, že ho miluje a tahala ho rok za nos. Dneska ráno se zachovala zase pro jednou sobecky, stejně jako za poslední tři měsíce. Ale dneska to bylo moc. Chtěla mi zakázat, aby přijel, protože tu bude mít přítele a nebude se s ním moct bavit. Neozvala se mu od odstěhování z Prahy. Ale teď by s ním klidně strávila večer. Mohly jsme se domluvit, aby přijel za námi oběma, ale to by stejně muselo být nakonec po jejím. On mohl jenom dneska. Za půl hodiny přijede, tak jsem zvědavá, jak dnešní večer dopadne..

Loučení

1. prosince 2017 v 10:28 | Ella |  Dear Diary
Poslední dny v Brně se blíží a mně dochází, že až jednoho dne někdo řekne Brno, zkazí mi zbytek dne. A to mě opravdu štve. Město je to totiž krásný. Ale to je vše.
Pořád se mi budou v hlavě honit vzpomínky na dny, kdy mi trvalo dostat se z Olomouce do Brna přes tři hodiny. Kdy jsme ve škole skončili ve 2 a já stejně byla doma v 5. Doma mě potom přivítala spolubydlící, která si postěžovala, jak je jí doma smutno a jak se celý den nudila. Já jsem se vlastně rovnou přesunula do postele a modlila se, aby jí nevolal přítel. Zavolá, každý večer zavolá. Ideálně když už skoro spím a pak spolu mluví. Každý den je takhle stejný, s tím, že někdy ještě musím do práce, kterou nenávidím, abych měla na jízdenky. Jíst jsem přestala potřebovat už dávno.
Což mi připomíná den, kdy jsem měla na účtu 100 korun. Což je vlastně ještě dost dobrý. Ale potřebovala jsem se dostat do Olomouce a zpět. Tak mi večer na účtu zůstalo 8 korun. K večeři jsem měla dva rohlíky. Slíbila jsem si totiž na začátku, že za žádnou cenu nevynechám školu kvůli nedostatku peněz nebo kvůli lenosti.
No, když přejde školní týden (tedy pondělí až středa), buď jedu domu, kde se většinou taky hromada věcí zhroutí, a nebo zůstávám v Brně. Sama. Spolubydlící jede za přítelem do Prahy (pokud nejede on za ní) a já nevím, co bych. Teda krom školy, ale to zas nejde dělat pořád.
Takhle jsem byla v hospodě a kamarád mi povídá, jak je tu hromada skvělých klubů a hospod. Pár mi jich vyjmenoval. Jména mi nic neříkala a přiznat, že jsem tu byla v hospodě celkově dvakrát jsem taky nechtěla. Tak jsem jen přitakávala, jak je Brno prostě úžasný. Jo a prej jsou tady taky úžasný lidi. Ale ty se asi přede mnou schovávají. Nebo já před nimi?
Tak jsem asi závislá na jediném kontaktu, který mi tu zůstal. Podnikáme spoustu zajímavých věcí, jako učení se a prokrastinace v jeho posteli. Ale i tak jsem za to hrozně ráda, protože aspoň něco ničí ten zbytek depresivního Brna.
Třeba by to bylo lepší, kdybych tu bydlela dýl. Nakonec bych třeba zašla do nějakého pubu, třeba bych si našla přátele. Třeba dobrou práci a třeba bych si našla lepší spolubydlící. Ale já utíkám, protože na to nemám. A tentokrát doopravdy. Když jsem utíkala z Prahy, pořád s někým ze své minulosti. Teď utíkám nadobro před celou minulostí, přede všemi. Mohla bych si zrušit facebook a nejspíš už bych se se spoustou lidí nikdy neviděla. To sice nechci, jelikož pořád jsou tu lidé, které v životě chci a potřebuji. Ale je to možnost a někdy si nemůžu pomoct a přemítám o tom, jaké by to bylo, zahodit celou minulost za hlavu.

Aspekty přátelství

26. listopadu 2017 v 18:10 | Ella |  Dear Diary
Ze včerejška na dnešek jsem ležela v posteli a přemýšlela jsem na svým vztahem s Hellou a ostatími. Půl odpoledne jsem totiž musela strávit v její přítomnosti (máme pořád řadu společných přátel) a už jsem necítila zášť ani zármutek. Bylo mi jí jenom líto.
O pár hodin dříve jsem se bavila s Blondýnem, tedy s chlapcem, kvůli kterému jsem jí už nevěřila ani nos mezi očima. Dušoval se, že s ní nic neměl,že by se jí nikdy nedotkl. Skoro jsem mu to až věřila, ale on má větší důvod lhát než ona. Protože ona si poštvala proti sobě v tuhle chvíli víc lidí, než tuší, on chrání jen svou hrdost, kterou si sám pošpinil. Dobře mu tak.
A tak jsem tak ležela v posteli a cítila jsem, jak jsem ji odpustila. Neodpustila jsem jí kvůli ní, ale kvůli sobě. Nepotřebuju v životě další zášť. Takhle je mi líp. Neznamená to, že z ní teď bude moje nejlepší kamarádka, ale už se cítím moc stará na to, chovat se jak puberťačka. A tak jí tedy odpouštím.
V noci jsem si také povídala se svým Kamarádem a ten mi řekl, že je moc rád za Pivoňku a za to, že je Pivoňka v mém životě. Přitakala jsem, ale ohradila jsem se, že to samé prohlásil o mé spolubydlící půl roku zpátky a jak to dopadlo.
Ale tohle je jiný příběh. Pojí nás už jen fakt, že nás zradila Hella, právě ona nás nakonec přeci jen svedla dohromady. Pojí nás ale spousta jiných věcí. Díky němu mi došlo, že na rozdíl od Spolubydlící, s Pivoňkou se bavím i přes různé nešvary, hádky a období ticha. A to je ta důležitá součást přátelství. Dobří přátelé se nenajdou v těch nejlepších chvílích, ale v těch nejhorších. Já už to vím.

Hella

23. listopadu 2017 v 17:05 | Ella |  Dear Diary
Jak jsem psala o vymazání španých lidí ze života...Je na čase, abyste poznali Hellu tak, jak ji znám já. Pěkně od jejího počátku.
Neznám jí od narození, ale do nějakých svých šestnácti. Znala jsem ji, když byla ještě tichá, nesebejistá a kamarádka Belly. Její nejlepší kamarádka byla Pivoňka, ale to jsem ještě nevěděla. Protože to bylo ještě před tím, než se začala zapojovat do sociálního života. Každý má nějaký řekněme způsob, jak se začne socializovat. Ona začala přes Bellu, já přes svého prvního kluka. On neměl tátu, máma ho nechala bydlet samotného a on byl v největším srabu. Ale měl vlastní byt, což bylo v šestnácti hrozně cool a ty nejlepší párty se pořádaly u něj. Takže kdo ho znal, byl prostě high society. Nikdo nevěděl, kolik prohnilosti se v tom člověku skrývá. Hlavně já to nevěděla. Nevěděla jsem to ani skrz celý vztah. Jen se neostýchal se se mnou rozejít po dvou měsících ani nevím proč. Nevadí. Zůstali jsme "kamarádi" a já chodila na párty, kam chodili všichni. A líbala se s ním. Na každý párty, kde jsem taky pila. A že jsem pila fakt dost. Pak jsme se přestali bavit a i když jsem do něj byla pořád zaláskovaná, snažila jsem se to přejít.
Potom se začala bavit s holkama. Jedna z nich byla Pivoňka, potom Hella a Pírko. Ony začaly být ty cool holky a byly docela fajn. Tak proč se s nima nebavit?
Nejvíc jsem si rozumněla s Hellou. Teď už vím proč. Nemá žádný názory. Jenom souhlasí, takže samozřejmě, že jsme si rozuměly. Ale Hella byla nejlepší kamarádka Pivoňky. Byly kamarádky až za hrob a já věděla, že prostě nejlepší kamarádky něco znamenají. Aspoň pro mě to vždycky znamenalo. Byl to vztah nad vztahy. Bylo to souznění a já myslela, že to mají steně. Nevím, jestli měly, ale kluk je rozdělil. Nadobro.
Ten kluk byl můj ex. Pivoňce se líbil, ale Hella jde prostě před mrtvoly. A tak nechala Pivoňku spolu s přátelství za sebou a šla za ním. A já tam tak stála, sledovala to a říkala si, proč řeší, komu se líbil dřív když já s ním sakra chodila.
Helle to nevyšlo, on ji nechtěl. Chtěl Pivoňku. Mezitím chodil tajně se mnou a Pírko ho chtělo taky.
Tak skončila naše parta. Kvůli takového blbovi a holce, co nedokázala dát kamarádky na první místo.
Helle jsem odpustila, Pírku taky. Ale Hella pokračovala a postupně pokořila každého mého kluka, samozřejmě krátce po rozchodu. Potom se omluvila, přísahala, že to nikdy neudělá a pokračovala.
Dneska jsem zjistila, že si udělala čárku za dalších z kluků, které jsem měla ráda.
Dneska jsem se rozhodla, že už neodpustím. Protože ona prostě jde přes mrtvoly a já jsem další. Žádný z těch kluků s ní neměl nic víc než jednorázovku a pak se dušovali, jak nechtěli. Co je mi po nich? Já bojovala už dost.
Teď už zbývá poslední. Tak schválně, kdy se jí to povede i u něj. Jo a kdyby to nebylo dost, můj brácha začal být dost k světu a až už jí dojdou moji bývalý, ještě mám sourozence. Jen tak pro jistotu.
A já si říkám, co dělám špatně. Není to moje vina? Možná je v tom něco o čem nevím. Jo, ta psychologie no.



https://www.youtube.com/watch?v=WuB9Dt21jJU





Nevěřím

22. listopadu 2017 v 14:28 | Ella |  Dear Diary
Před nějakým časem se mi stala jedna nehezká věc. Mě to drasticky poznamenalo. Udupala jsem to v sobě a nechala to být. Jenže ono se to vrátilo. Vždycky se to vrátí. Mně se to vrátilo v mém období smutku. Vrátilo se to jako facka a já to pořád strkám zpět. Strkám to zpět, protože mi dochází, jak moc jsem pořád ublížená.
A nejde o jednu osobu. Začnu u..Cecila. Nepomohl. Nezeptal se. Nebyl tu pro mě. Byl v druhé místnosti spolu s ostatníma.
S Cecilem se už nebavím, tak ať mi vleze na hrb. Já mám pech na Hellu. Hella je zosobněním..sobeckosti? Bohužel, zní to fakt zle na to, jak moc se s ní bavím. Ale tenhle pocit se mi vrátil až s tamtím. Doteď jsem si to neuvědomovala. Takže pardon.
Jenže na rozdíl od ostatních, kteří se rozhodli problém ignorovat, protože byli mladí a postavit se k nějakému stanovisku a odchod ze šedého zóny znamenalo společenskou sebevraždu, ona stanovisko měla. Ale ne to moje. A já jsem potřebovala, aby si někdo stoupnul za mě.
Třeba bych to neřešila až teď. Ale takhle jsem jim uvěřila. Uvěřila jsem, že to nebylo nic špatného. Uvěřila jsem jim, že přeháním.
Teď jsou v mém životě noví lidé a ti tvrdí něco jiného.
A já teď nevím, jak se cítím já.

Nedělní návštěva

20. listopadu 2017 v 10:11 | Ella
Na střední jsem měla celkem velký okruh přátel. Dalo by se říct, že jsem patřila k těm populárním "teens", který potkáváte v seriálech a myslíte si, že to musí být ty nejhorší osoby bez svědomí. U nás to tak nebylo. I tak jsem znala spoustu lidí, kteří z mého života zmizeli a zůstali ti, u kterých jsem to prvně nečekala. Jako třeba..říkejme mu třeba Kumulus, jelikož se zdá, že je nad věcí a vždy spokojený.
No a Kumulus nemá moc času. Patří k těm mým dospělým přátelům, kteří tráví soboty doma s přítelkyní a nemůže být šťastnější. No a on mě přijel navštívit.
Měli jsme na sebe 4 hodiny času. I tak jsem cenila, že byl ochotný ujet 250 km kvůli čtyřem hodinám. Moc jsem se těšila na nový pohled na moji situaci, přeci jen jsem teď v okruhu dvou lidí a ten jeho mě naprosto dostal.
Nechápal, proč se tak stresuji a ponoukl mě k většímu nadhledu. Jeho pohled na svět mu závidím.
Po čtyřech hodinách odjel, ale jeho celkový pohled na mě zůstal se mnou.
To, jací jsme utvářejí i naši přátelé. Mně jich moc nezbylo, ale o to jsem za každého z nich jiným způsobem ráda a každý mi dává něco ze sebe. Obklopte se lidmi u kterých máte podobný pocit.

Prostě nevím

19. listopadu 2017 v 12:06 | Ella |  Dear Diary
Stejně jako pocit vítězství pomine a zůstane jenom vzpomínka a popřípadě i pohár, tak i moje blaženosti pomalu pomíjí. Deprese se nevrací, to mohu s jistotou říct, ale nejsem ani šťastná. Ani nemohu.
Musím uznat, že záležitosti se spolubydlící se značně vyjasnily a začínám si opět hledat cestu k ní. Ale jinak jsou má trápení pořád stejná. Tedy víceméně. Zjistila jsem, že má touha po onom chlapci byla jen touha vědět, že mě má někdo rád. Konkrétně on to ale nutně být nemusel a ani to nezvládl. Zdá se, že se tedy začíná něco dít. Já už ale chci jenom klid. Chci mít každý den stejný a nebát se, jaká další rána se v mém zjizveném srdci objeví.

Tak tu tak čekám na to, co bude a prostě nevím, jak mi je.

Kam dál