Listopad 2017

Hella

Včera v 17:05 | Ella |  Dear Diary
Jak jsem psala o vymazání španých lidí ze života...Je na čase, abyste poznali Hellu tak, jak ji znám já. Pěkně od jejího počátku.
Neznám jí od narození, ale do nějakých svých šestnácti. Znala jsem ji, když byla ještě tichá, nesebejistá a kamarádka Belly. Její nejlepší kamarádka byla Pivoňka, ale to jsem ještě nevěděla. Protože to bylo ještě před tím, než se začala zapojovat do sociálního života. Každý má nějaký řekněme způsob, jak se začne socializovat. Ona začala přes Bellu, já přes svého prvního kluka. On neměl tátu, máma ho nechala bydlet samotného a on byl v největším srabu. Ale měl vlastní byt, což bylo v šestnácti hrozně cool a ty nejlepší párty se pořádaly u něj. Takže kdo ho znal, byl prostě high society. Nikdo nevěděl, kolik prohnilosti se v tom člověku skrývá. Hlavně já to nevěděla. Nevěděla jsem to ani skrz celý vztah. Jen se neostýchal se se mnou rozejít po dvou měsících ani nevím proč. Nevadí. Zůstali jsme "kamarádi" a já chodila na párty, kam chodili všichni. A líbala se s ním. Na každý párty, kde jsem taky pila. A že jsem pila fakt dost. Pak jsme se přestali bavit a i když jsem do něj byla pořád zaláskovaná, snažila jsem se to přejít.
Potom se začala bavit s holkama. Jedna z nich byla Pivoňka, potom Hella a Pírko. Ony začaly být ty cool holky a byly docela fajn. Tak proč se s nima nebavit?
Nejvíc jsem si rozumněla s Hellou. Teď už vím proč. Nemá žádný názory. Jenom souhlasí, takže samozřejmě, že jsme si rozuměly. Ale Hella byla nejlepší kamarádka Pivoňky. Byly kamarádky až za hrob a já věděla, že prostě nejlepší kamarádky něco znamenají. Aspoň pro mě to vždycky znamenalo. Byl to vztah nad vztahy. Bylo to souznění a já myslela, že to mají steně. Nevím, jestli měly, ale kluk je rozdělil. Nadobro.
Ten kluk byl můj ex. Pivoňce se líbil, ale Hella jde prostě před mrtvoly. A tak nechala Pivoňku spolu s přátelství za sebou a šla za ním. A já tam tak stála, sledovala to a říkala si, proč řeší, komu se líbil dřív když já s ním sakra chodila.
Helle to nevyšlo, on ji nechtěl. Chtěl Pivoňku. Mezitím chodil tajně se mnou a Pírko ho chtělo taky.
Tak skončila naše parta. Kvůli takového blbovi a holce, co nedokázala dát kamarádky na první místo.
Helle jsem odpustila, Pírku taky. Ale Hella pokračovala a postupně pokořila každého mého kluka, samozřejmě krátce po rozchodu. Potom se omluvila, přísahala, že to nikdy neudělá a pokračovala.
Dneska jsem zjistila, že si udělala čárku za dalších z kluků, které jsem měla ráda.
Dneska jsem se rozhodla, že už neodpustím. Protože ona prostě jde přes mrtvoly a já jsem další. Žádný z těch kluků s ní neměl nic víc než jednorázovku a pak se dušovali, jak nechtěli. Co je mi po nich? Já bojovala už dost.
Teď už zbývá poslední. Tak schválně, kdy se jí to povede i u něj. Jo a kdyby to nebylo dost, můj brácha začal být dost k světu a až už jí dojdou moji bývalý, ještě mám sourozence. Jen tak pro jistotu.
A já si říkám, co dělám špatně. Není to moje vina? Možná je v tom něco o čem nevím. Jo, ta psychologie no.



https://www.youtube.com/watch?v=WuB9Dt21jJU





Nevěřím

Středa v 14:28 | Ella |  Dear Diary
Před nějakým časem se mi stala jedna nehezká věc. Mě to drasticky poznamenalo. Udupala jsem to v sobě a nechala to být. Jenže ono se to vrátilo. Vždycky se to vrátí. Mně se to vrátilo v mém období smutku. Vrátilo se to jako facka a já to pořád strkám zpět. Strkám to zpět, protože mi dochází, jak moc jsem pořád ublížená.
A nejde o jednu osobu. Začnu u..Cecila. Nepomohl. Nezeptal se. Nebyl tu pro mě. Byl v druhé místnosti spolu s ostatníma.
S Cecilem se už nebavím, tak ať mi vleze na hrb. Já mám pech na Hellu. Hella je zosobněním..sobeckosti? Bohužel, zní to fakt zle na to, jak moc se s ní bavím. Ale tenhle pocit se mi vrátil až s tamtím. Doteď jsem si to neuvědomovala. Takže pardon.
Jenže na rozdíl od ostatních, kteří se rozhodli problém ignorovat, protože byli mladí a postavit se k nějakému stanovisku a odchod ze šedého zóny znamenalo společenskou sebevraždu, ona stanovisko měla. Ale ne to moje. A já jsem potřebovala, aby si někdo stoupnul za mě.
Třeba bych to neřešila až teď. Ale takhle jsem jim uvěřila. Uvěřila jsem, že to nebylo nic špatného. Uvěřila jsem jim, že přeháním.
Teď jsou v mém životě noví lidé a ti tvrdí něco jiného.
A já teď nevím, jak se cítím já.

Nedělní návštěva

Pondělí v 10:11 | Ella
Na střední jsem měla celkem velký okruh přátel. Dalo by se říct, že jsem patřila k těm populárním "teens", který potkáváte v seriálech a myslíte si, že to musí být ty nejhorší osoby bez svědomí. U nás to tak nebylo. I tak jsem znala spoustu lidí, kteří z mého života zmizeli a zůstali ti, u kterých jsem to prvně nečekala. Jako třeba..říkejme mu třeba Kumulus, jelikož se zdá, že je nad věcí a vždy spokojený.
No a Kumulus nemá moc času. Patří k těm mým dospělým přátelům, kteří tráví soboty doma s přítelkyní a nemůže být šťastnější. No a on mě přijel navštívit.
Měli jsme na sebe 4 hodiny času. I tak jsem cenila, že byl ochotný ujet 250 km kvůli čtyřem hodinám. Moc jsem se těšila na nový pohled na moji situaci, přeci jen jsem teď v okruhu dvou lidí a ten jeho mě naprosto dostal.
Nechápal, proč se tak stresuji a ponoukl mě k většímu nadhledu. Jeho pohled na svět mu závidím.
Po čtyřech hodinách odjel, ale jeho celkový pohled na mě zůstal se mnou.
To, jací jsme utvářejí i naši přátelé. Mně jich moc nezbylo, ale o to jsem za každého z nich jiným způsobem ráda a každý mi dává něco ze sebe. Obklopte se lidmi u kterých máte podobný pocit.

Prostě nevím

Neděle v 12:06 | Ella |  Dear Diary
Stejně jako pocit vítězství pomine a zůstane jenom vzpomínka a popřípadě i pohár, tak i moje blaženosti pomalu pomíjí. Deprese se nevrací, to mohu s jistotou říct, ale nejsem ani šťastná. Ani nemohu.
Musím uznat, že záležitosti se spolubydlící se značně vyjasnily a začínám si opět hledat cestu k ní. Ale jinak jsou má trápení pořád stejná. Tedy víceméně. Zjistila jsem, že má touha po onom chlapci byla jen touha vědět, že mě má někdo rád. Konkrétně on to ale nutně být nemusel a ani to nezvládl. Zdá se, že se tedy začíná něco dít. Já už ale chci jenom klid. Chci mít každý den stejný a nebát se, jaká další rána se v mém zjizveném srdci objeví.

Tak tu tak čekám na to, co bude a prostě nevím, jak mi je.

Co dál?

Sobota v 23:32 | Ella |  Dear Diary
Tak jsem si našla pomoc. Ve středu jsem šla k psychologovi. Nechtěla jsem, bránila jsem se té myšlence, jelikož jsem se bála, co mi řekne. Co, když se dozvím, že jsem blázen. Že na to, co se mi děje neexistuje lék? Že opravdu nejsem normální?
Ale ten pocit potřeby křičet, jak heozně mi je, převažoval. Už to úplně pohlcovalo všechny moje myšlenky. Už jsem skoro křičela o pomoc každým svým krokem.
Ale on mi skutečně pomohl. Sice jsem za něj dala svoje poslední peníze, ale vyplatilo se to. A když mi je potom táta doma vracel, měla jsem hořkou pachuť v puse. On věděl, že mi někdo pomohl, ale že on to nebyl. Že oni to nezvládli a já si sama musela najít moc. Byli v šoku. V tu chvíli mě to za ně tolik mrzelo, protože rodiče svoje děti vůbec neznají a to je bohužel fakt. Ale ani my sebe sami neznáme, tak co jim vyčítat. Mám ale pocit, že se do poslední vteřiny snaží dělat, co je podle nich správné. Zkrátka poprvé jsem se pokusila na sebe podívat očima rodičů.
Tomu psychologovi jsem řekla úplně všechno, co jsem měla na srdci a najednou přišla neskutečná úleva. Skoro jsem až fyzicky cítila, jak z mého srdce padaly všechny kameny. Uvědomila jsem si spoustu věcí ohledně lidí kolem sebe a ohledně sebe sama.
Nechala jsem si pomoct, což jsem nikdy před tím neudělala a udělala jsem velký krok do neznáma. Krok do světa, ve kterém své problémy z minulosti řeším. Snad už naposledy otevřu už stokrát sešité rány a nechám je zahojit pořádně. Bojím se. Bojím se hrozně moc, že to změní moji rodinu a mě. Bojím se, že ztratím ty, které mám nejradši.
Jo a co se týče onoho chlapce, tak jsem se očividně velmi zmílila ve svých pocitech. Ale to je téma na někdy jindy.
Rada na konec: nechte si pomoct.

Trocha hořkosti

15. listopadu 2017 v 8:36 | Ella |  Dear Diary
Dneska jsem vstala s myšlenkou: dneska to prostě bude dobrý! S touhle myšlenkou jsem jela do školy a zvládla celý dopoledne.
Necítím se dobře, cítím, že uvnitř mě je schovaný ten pocit, který mne vždycky celou zaplaví a upoutá na jedno místo. Dneska jsem to ale krotila, snažila se myslet na jiné věci, při vzpomínce na včerejší pocity jsem rychle změnila svou činnost a vzpomínku zahnala do kouta své mysli.Nicméně na obědě mi spolužačka řekla něco, co mě opravdu dostalo.
Máme ve škole takový seminář, kde je nás pouze dvanáct a mluvíme o svých pocitech a děláme různé skupinové aktivity na zlepšení vztahů. Jo..tenhle blázen studuje psychologii.
Nicméně na poslední hodině jsem se svěřila, neřekla jsem jim zdaleka vše, ale stejně jsem něco ze sebe dostala ven. A bylo mi trošičku líp.
Na dnešním obědě mi řekla spolužačka, že si určitě zase budu stěžovat, jak se cítím a že se nemám dobře. Pak mi nabídla, že na mne počká a půjdeme spolu do školy. Odmítla jsem ji. Dodala, že doufá, že se cestou do školy nezhroutím, zasmála se a odešla.
Zní to jako šikana? Není. Ona si jen neuvědomila, jak blízko byla pravdě. Lidé si dělají neustále srandu sami ze sebe a z ostatních. Ale je důležité vědět, kde je hranice a určitě je důležité poznat, když někdo křičí o pomoc, jen hodně potichu.
Na následném semináři jsem odmítla říct, jak se cítím, což je u nás povolené. Kvůli ní budu hodně dlouho hledat cestu k dřív dosaženého důvěře.
P.S. Bude z ní určitě skvělá psycholožka.

Jenom vzpomínka

13. listopadu 2017 v 8:14 | Ella |  Dear Diary
Tak jsem dneska ráno vyložila karty na stůl. A dostala výklad, kterého jsem se nejvíc bála. On už mě fakt nechce. Moje opora v Brně se spolu s ním rozpadá a já se propadám do ještě větší jámy deprese. Sbohem poslední tenké lanko držící mě s realitou. Já se jdu někam schovat.

Když mám školu

12. listopadu 2017 v 23:09 | Ella |  Dear Diary
Zase nemůžu usnout. Je to způsobeno dost velkou dávkou kofeinu a tím, že čekám, až se milost, u které spím, uráčí dočíst 6 stránek z učebnice po dvou hodinách prokrastinace.
A tak si klasicky vyčítám, že už nespím a vím, že zítra budu zase unavená a spolužačky se mě budou klasicky ptát, jestli nejsem nemocná. Nicméně k tématu.
Když jdu do školy, vstávám v půl šesté ráno. Aspoň teda pro mě je to ráno. Normální lidé tomu ještě stále říkají noc a lidi na tahu netuší, co se děje. Každopádně vstanu, většinou, nejsem dokonalá, někdy to prostě nejde. Ale když fakt vstanu, snažím se být co nejvíc potichu. Hlavně neprobudit spolubydlící, ale zkusit probudit sebe. Taky dost nadlický úkol. A potom hůrá na nádraží.
Ve "studentovi" na trase Brno-Olomouc se potkávám se znamými tvářemi. Já je poznávám, oni mě ne. Jsem další z pasažérů, který je budou otravovat. Usedám na své klasické místo vedle někoho, kdo by si přál, abych tam neseděla. Radši by se víc rozvalil, to já taky, co si budem. Dostávám nedobré cappuccino a noviny. Třeba je začnu číst, třeba. A pak spím. Dřív jsem koukala na filmy, ale ta hodina za to nestojí a většinu už jsem viděla.
Přijíždíme do Olomouce, už jsem vzhůru dvě hodiny a ještě jsem ani nedorazila do školy. Chodím za 5 minut osm a vypadám, jak kdybych si užívala postele do poslední vteřiny. Většina spolužáků netuší, že dojíždím. Vysvětlovat jim to mě nebaví. Sama už jsem totiž zapomněla, proč to dělám.
V 8:00 začíná přednáška. Já začínám mít hlad. Vždyť jsem dvě a půl hodiny na nohou a je čas svačiny.
Vlastně nemám právo si stěžovat. Dojíždění jsem si zvolila sama. Varovali mě a možná, že kdyby to všechno bylo jinak, tak by mě to tolik netrápilo a nevadilo. Ale ono to je, jak to je a tohle je jen další důvod, proč se tak moc toužím přestěhovat.
Dobrou noc

Kamarádům

12. listopadu 2017 v 14:38 | Ella |  Dear Diary
Celý den jsem strávila v posteli. Necítila jsem nic. Už jsem ani necítila smutek. Pořád jsem se ale byla schopná zvednout do práce. Dělám to pro své budoucí já. Pořád potřebuju něco jíst. Ale donutit se k učení či čemukoliv, co zahrnuje přemýšlení, je nemožné. Cítím se jen hrozně unavená a čekám, až to přejde.Protože mám i dobré dny. Dny, kdy se směju a zapomínám, jak je mi, když je mi smutno.
Tenhle zápis bych chtěla věnovat lidem, kteří mě drží na nohou. Přátelům, kteří musí trpět moje psychické výlevy, kteří mě drží ode dna. Kamarádce, která ví, jaké to je být smutná. Kamarádovi, který bere antidepresiva a už není schopný hlubších citů. Někdy, když ho vidím, mám pocit, že necítí nic, stejně jako já teď. Ale tenhle stejný kamarád se v noci zvedl a přijel za mnou, jenom aby mě objal a řekl mi, že to bude dobré. Poslouchá, když potřebuju, ale také mlčí, když potřebuju. Je jediný, koho mám v tomhle městě. Kamarádce, která je spoustu věcí, ale vždycky mi odtáhne ruku od něčeho ostrého, když je nejhůř. Víte, mám dost lidí, které mám ráda. Ale všichni jsou daleko, Rozhovor přes telefon nestačí. Přežívám do chvíle, kdy je zase uvidím. Přežívám, než zase uvidím rodinu a snažím se je nezklamat.


Doufám, že jednoho dne budu zase žít.

Začínáme

12. listopadu 2017 v 10:33 | Ella |  Dear Diary
Můj život asi nebyl nikdy jednoduchý. Nejsem si moc jistá, jelikož jsem na to zvyklá. Teda, aspoň se o to snažím. Ale díky svým kamarádům soudím, že ho asi tak jednoduchý nemám. Moje hlava už to nezvládala, kamarádi, byť to nikdy nepřiznají, to už taky přestávají zvládat. A tak zakládám tohle. Já už totiž prostě nevím, jak dál…
Než budu psát dál, tady máte pár důvodů, proč mám pocit, že jsem ztratila sama sebe.
  • Odstěhovala jsem se od rodiny, od většiny přátel. Postupně přišla o kontakt s většinou z nich a teď žiju v Brně.
  • Co je důvod číslo dvě, proč jsem nešťastná. Brno. Zdálo se to jako skvělý nápad se sem odstěhovat, ale to, že je to studentský město, když tam nestudujete, je Vám fakt k ničemu. Možná je to krásný město, ale když stejně celý den strávíte v pokoji nebo v jiném městě jako já, tak je vám to taky k ničemu. Jo, ještě nesmím zapomenout dodat. Studuju v Olomouci.
  • Mám koně, hustý co? Jo, mnohem zajímavější jsou ty účty. Koně mám ustájeného u domu, kde jsem bydlela, 250 km odsud. Je skvělý mít koně a skoro ho nevídat.
  • Moje spolubydlící je moje bývalá nejlepší kamarádka. Rozvedu jindy, ale kdysi jsme nebyly spolubydlící, jen nejlepší kamarádky.
  • Mám divnej vztah i s klukem, kterého mám ráda. Chci se ho jednoho dne, zeptat, co je na mě tak špatně. Víte..dřív jsme spolu spali. Lidi, já umím dělat hrozný rozhodnutí a tohle bylo jedno z těch nejhorších. Dřív mi to za to stálo. Teď to jen bolí.
Napadlo Vás, že to zas tak hrozný není a co si to vymýšlím za melodramata? Jo, mám všechny končetiny, dokonce i nějaký kamarády a studuju to, co jsem vždycky chtěla. Ale mně to prostě ke štěstí nestačí.