Co dál?

18. listopadu 2017 v 23:32 | Ella |  Dear Diary
Tak jsem si našla pomoc. Ve středu jsem šla k psychologovi. Nechtěla jsem, bránila jsem se té myšlence, jelikož jsem se bála, co mi řekne. Co, když se dozvím, že jsem blázen. Že na to, co se mi děje neexistuje lék? Že opravdu nejsem normální?
Ale ten pocit potřeby křičet, jak heozně mi je, převažoval. Už to úplně pohlcovalo všechny moje myšlenky. Už jsem skoro křičela o pomoc každým svým krokem.
Ale on mi skutečně pomohl. Sice jsem za něj dala svoje poslední peníze, ale vyplatilo se to. A když mi je potom táta doma vracel, měla jsem hořkou pachuť v puse. On věděl, že mi někdo pomohl, ale že on to nebyl. Že oni to nezvládli a já si sama musela najít moc. Byli v šoku. V tu chvíli mě to za ně tolik mrzelo, protože rodiče svoje děti vůbec neznají a to je bohužel fakt. Ale ani my sebe sami neznáme, tak co jim vyčítat. Mám ale pocit, že se do poslední vteřiny snaží dělat, co je podle nich správné. Zkrátka poprvé jsem se pokusila na sebe podívat očima rodičů.
Tomu psychologovi jsem řekla úplně všechno, co jsem měla na srdci a najednou přišla neskutečná úleva. Skoro jsem až fyzicky cítila, jak z mého srdce padaly všechny kameny. Uvědomila jsem si spoustu věcí ohledně lidí kolem sebe a ohledně sebe sama.
Nechala jsem si pomoct, což jsem nikdy před tím neudělala a udělala jsem velký krok do neznáma. Krok do světa, ve kterém své problémy z minulosti řeším. Snad už naposledy otevřu už stokrát sešité rány a nechám je zahojit pořádně. Bojím se. Bojím se hrozně moc, že to změní moji rodinu a mě. Bojím se, že ztratím ty, které mám nejradši.
Jo a co se týče onoho chlapce, tak jsem se očividně velmi zmílila ve svých pocitech. Ale to je téma na někdy jindy.
Rada na konec: nechte si pomoct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama