Kamarádům

12. listopadu 2017 v 14:38 | Ella |  Dear Diary
Celý den jsem strávila v posteli. Necítila jsem nic. Už jsem ani necítila smutek. Pořád jsem se ale byla schopná zvednout do práce. Dělám to pro své budoucí já. Pořád potřebuju něco jíst. Ale donutit se k učení či čemukoliv, co zahrnuje přemýšlení, je nemožné. Cítím se jen hrozně unavená a čekám, až to přejde.Protože mám i dobré dny. Dny, kdy se směju a zapomínám, jak je mi, když je mi smutno.
Tenhle zápis bych chtěla věnovat lidem, kteří mě drží na nohou. Přátelům, kteří musí trpět moje psychické výlevy, kteří mě drží ode dna. Kamarádce, která ví, jaké to je být smutná. Kamarádovi, který bere antidepresiva a už není schopný hlubších citů. Někdy, když ho vidím, mám pocit, že necítí nic, stejně jako já teď. Ale tenhle stejný kamarád se v noci zvedl a přijel za mnou, jenom aby mě objal a řekl mi, že to bude dobré. Poslouchá, když potřebuju, ale také mlčí, když potřebuju. Je jediný, koho mám v tomhle městě. Kamarádce, která je spoustu věcí, ale vždycky mi odtáhne ruku od něčeho ostrého, když je nejhůř. Víte, mám dost lidí, které mám ráda. Ale všichni jsou daleko, Rozhovor přes telefon nestačí. Přežívám do chvíle, kdy je zase uvidím. Přežívám, než zase uvidím rodinu a snažím se je nezklamat.


Doufám, že jednoho dne budu zase žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama